Sigmund Freud (Sigismund Schlomo Freud); živý odkaz nebo padlá modla?

31.07.2014 11:42

Zajímavý článek R.Honzáka o S.Freudovi vyšel v časopise Psychosom č.2/2006:

 

 

Jak surrealistickou formou poučí zvídavé čtenáře portál Wikipedia, „Sigmund Freud (6. května, 1856 - 23. září, 1939) byl Rakušan neurolog, kdo stal se zaujatý hypnotismem a jak to mohlo být zvyklé na nápovědu duševně chorý…. Freud, jeho teorie a jeho léčba jeho pacientů byli kontroverzní v 19. století Vídeň, a zůstat hotly debatoval dnes.“ (http://wikipedia.infostar.cz/s/si/sigmund_freud.html)

Přestože se Sigmund Freud narodil v Příboru na Moravě již před 150 roky – někteří američtí znalci umisťují jeho rodnou kolébku do Freiburgu v severním Německu – a do vědecké práce v medicíně vstoupil před více než 120 roky, vyvolává vyslovení jeho jména velmi často živé a protikladné emoce. Jako osobnost byl bezesporu geniální a tedy svérázný. Jedním z pracovních prostředků jeho genia byla neuvěřitelná paměť (dle životopisce E.Jonese překládal tím způsobem, že přečetl celou stránku a pak ji v němčině přepsal), dále pak nebržděná kreativita dítěte, které nalézá nové souvislosti tam, kde ostatní nevidí nic pozoruhodného (objev znecitlivujícího účinku kokainu v očním lékařství, který si přivlastnil Karel Koller, víra v to, že kokain je nenávykový životabudič, která mu při střídmém požívání této látky vydržela až do smrti, těsné minutí objevu svodné anestézie, jíž se zmocnil americký chirurg Halsted, který na abúzus kokainu na dlouhá léta „dojel“), na druhé straně až paranoidní nevraživost, pokud někdo jiný chtěl obohacovat jeho myšlenky, ačkoli sám je několikrát přepracoval. Tak se ze všech jeho oddaných spolupracovníků postupně stali hanební „odpadlíci“.

Nebyly to však Freudovy osobnostní vlastnosti, které rozdělily svět na jeho nadšené zastánce a zarputilé odpůrce, ale myšlenky, které srovnatelně s myšlenkami Galileovými nebo Einsteinovými doslova obrátily dosavadní vidění souvislostí naruby. Ty první, a to že psychické příčiny mohou páchat v lidském organismu analogickou paseku jako příčiny organické či fyzikální, nebyly sice tak dalece původní (před ním je vyslovili již např. Charcot a Bernheim), ale způsob dopracování se k nim, nejprve hypnotickou cestou a posléze metodou volných asociací, přinesly nejen potvrzení hypotézy, ale také léčebné výsledky.

Hysterie opírajíc se o tisíciletou tradici (první popis je již ve staroegyptském papyru Kahun z doby 2000 př.Kr., také Platon se vyjádřil k její etiopatogeneze, když prohlásil, že děloha je zvíře, které si přeje být oplodněno, a pokud není, potuluje se po těle a páchá tam neplechu) se vyhřívala na medicínském i společenském výsluní a nabízela pestré spektrum příznaků, jež jí vyneslo uznalé zhodnocení: „hysterie je proteus“ (ještě ve svých medicínských začátcích jsem měl možnost vidět motorické i senzorické obrny, ba i velké hysterické záchvaty končící v opistotonu a další velkolepou symptomatologii). Že Freud úspěšně léčil svou metodou hysterické pacientky, mu vyneslo pouze závist, že však nekompromisně prohlásil a posléze také demonstroval, že hysterie se vyskytuje také u mužů (zase nic nového, říkal to již Galenos), vyvolalo masový odpor, koncentrovaný do hesla: „U Francouzů snad ano, ale u Rakušanů nikdy!“

Časem by to možná vyvanulo, Freud však nezůstal u toulavé dělohy, ale do sexuální problematiky se pustil důkladněji a to byl doslova crimen laese majestatis. Ne že by Vídeňáci o sexu nic nevěděli, nemajíce Hustler si od r. 1886 potají zálibně listovali prasárničkami v Psychopathia Sexualis od Krafta-Ebbinga, Freud však o „tom“ mluvil a psal veřejně, a co hůře, tuto neřest přiřknul již těm roztomilým andílkům, nevinným malým dětem, u nichž postuloval vývojové fáze „takové čuňárny“, jakým je sex. To už bylo na exkomunikaci. Oidipský komplex však každý, jen mírně sečtělý, člověk, našel v tisících příběhů svého okolí, dokonce odkazy najdeme v posledním kompendiu funkčních poruch GIT: Římských kriteriích (Drossman et al., 2000).

Výklad snů vydaný sice již 1899, ale datovaný jako symbol nové epochy až rokem 2000, který Freud pokládal za své vrcholné dílo, se v atmosféře ostrakismu prodal jen v několika stech výtiscích, přesto byl jeho autor (podle některých zdrojů díky protekci úspěšně vyléčeného vlivného pacienta) jmenován roku 2002 řádným profesorem. Předtím ještě stačil vydat vynikající spis nazvaný Psychopatologie všedního dne, který je (až na některé archaické rekvizity) plně aktuální dodnes.

Další neodpustitelnou ranou byla pro tehdejší lékařskou, jakož i širší společnost, Freudova teorie osobnosti, která zpochybnila racionalitu člověka a malému, chtivému, smilnému, dravému a poživačnému id přiřkla úlohu hybatele lidského počínání, nad nímž racionální ego jen těžko drží kontrolu, zatímco superego (přibližně svědomí, ale také popoháněč) velmi často ostrouhá. Výsledkem těchto neuspořádaných mocenských vztahů je pak neuróza, jejíž podoba a průběh je tím závažnější, čím dříve ve vývoji jsou psychické potřeby frustrovány (ale také přesyceny). Společnost byla pobouřena a uražena tím, že by zvířecí pudy měly dominovat nad lidskou racionalitou, zvláště v době, kdy Člověk tuplovaně rozumný (Homo Sapiens Sapiens) si pevně osedlával všechny dosud známé přírodní síly.

Psychoanalýza dostala nálepku pansexualismu a iracionality. Nicméně stejně jako popuzovala, tak přitahovala. V roce 1908 vzniká Vídeňská psychoanalytická společnost, následuje triumfální Freudova cesta do USA a v roce 1910 je založena Mezinárodní psychoanalytická asociace. Dialekticky se s rozšiřováním společenství (původně úzkého diskusního kroužku, kde Marta, rozená Bernayová, nalévala kvalitní kávu a nabízela koláčky) se objevovaly nové názory a s nimi roztržky. Freud byl žárlivý jak starozákonní Jahve a „teorii sta květů na svém stromě“ nepřipouštěl. Odpadl Adler, odpadl korunní princ Jung, Silberer se po strohém odmítnutí oběsil a Tausk vypil láhev slivovice, strčil hlavu do oprátky a zastřelil se, takže se ještě dodatečně oběsil. Není to veselá inventura.

Přesto však Freud pokračoval ve svém bádání a pokoušel se rozšířit poznatky získané na psychoanalytické pohovce do širších souvislostí. Totem a tabu stojí dodnes za přečtení a pokud se Jung distancoval od Freuda, měl by si tento spisek připomenout.

Světová válka otřásla všemi hodnotami (tenkrát ještě nenesla epiteton konstans: „první“) a přivedla na svět protivníka erotu, který má ve Freudově slovníku nehezké jméno thanatos. Zabývali se jím později zejména neopsychoanalytici (Erich Fromm), a dodnes není jasné, co s ním. Kolik zmíněných thanatologických sil cloumalo samotným vynálezcem, je těžké odhadnout; při svém vysokém intelektu zůstal v nacisty zabrané Vídni (jeho sestry za stejný postoj zaplatily životem), dokud ho věrní nevyvezli doslova z úřadoven Gestapa do Paříže a pak do Londýna. Zde ale velmi brzy podlehl smrtícímu vlivu svého nerozlučného doutníku.

Otázka zní: je Freud živý, nebo je mizející ikonou? Pro mne tatíček (tak se mu familiárně říká) stále žije, nejen kvůli Jiránkovým vynikajícím kresbám a všeobecně známému folklornímu českému dvojverší, ale především jako člověk, lékař, který nepřestal s hledáním tajemství lidské duše. Ano, nikdy nepřekročil medicínský rámec psychologie, zůstal v zajetí technologických příměrů parního stroje (přetlaky, výpustě, atd.), ale o co jsme dnes dál, když si vypomáháme modely počítačů a robotů?! Kdo pracuje s nemocnými, žasne, jak často se mu vynoří tatík Freud. Ten z počátků i ten, co své dílo překopal. Ano! Mýlil se, ale dokázal se opravovat. Šel do pekel (to řekl E.Berne) hledat pravdu, pomohl nám „hledat pravdu v kobkách snu a blázince“ (to napsal Nezval), „byl mužem jedné myšlenky – a jediný takový může zvítězit“ (to napsal S.Zweig, který mu vystavil nejhezčí literární pomník, který znám).

Tentýž Zweig napsal, že je „lepší studovat sebrané spisy, než vybrané spisy“, chtěl bych dodat, že už je lepší mít vybrané spisy, než „převyprávěné spisy“. Tatík Freud prý zanechal po sobě tři miliony slov. Dnešní mladá generace o nich už mnoho neví; doporučuji jí začít u Psychopatologie všedního dne, kde se o sobě dozví věci, nad nimiž bude žasnout.